Pokračovatel hokejového rodu Suhradů byl z útoku převelen do obrany

Po dlouhých osmadvaceti letech je šance, že se objeví v sestavě hokejistů Zlína v nejvyšší soutěži opět hráč s příjmením Suhrada. Útočník Jiří Suhrada oblékal na začátku devadesátých let dres zlínských hokejistů dvě sezony, během nichž odehrál 75 zápasů a nasbíral 31 kanadských bodů. Jeho devatenáctiletý syn Jiří se vrátil po dvou letech strávených v juniorské soutěži ve finských klubech Lahti Pelicans a Tappara Tampere zpět do mateřského klubu. Mládežnický reprezentační obránce zabojuje v letní přípravě o příležitost probojovat se do extraligového kádru Beranů pro nadcházející sezonu 2020/21. Může se stát v historii zlínského hokeje dalším potomkem, který napodobí slávu svých otců. Naposledy to dokázali Martin a Filip Čechovi, Roman Vlach, Zdeněk Okál nebo Matyáš Hamrlík.
Jirko, co vás vedlo po dvou letech k návratu domů?
„Ve Finsku jsem získal řadu zkušenosti. Zlín mně na jaře kontaktoval s nabídkou angažmá, což mě příjemně oslovilo. Byl jsem rád, že mají zájem. Přece jen jsem tady doma a s radostí jsem angažmá přijal.“

Překvapila vás nabídka z mateřského klubu?
„Určitě. Nevěděl jsem, že právě Zlín má zájem. Až můj agent, pan Vladimír Vůjtek mi to řekl. Jako malý kluk jsem se chodil dívat na nejlepší zlínské odchovance. Chci si tady zahrát extraligu. V mém věku jsem nabídku řešil i s rodiči, ale z větší části jsem se rozhodoval sám.“

V sedmnácti letech jste odešel během léta 2018 hrát juniorskou ligu do Finska. Co vás k tomu kroku vedlo?
„Po dohrání sezony ve starším dorostu ve Zlíně jsem chtěl zkusit něco nového a nejlépe v zahraničí. Byl o mě zájem z Finska, stálo o mě Lahti. Řekl jsem si, proč to nezkusit a bylo to správné rozhodnutí. Líbilo se mně tam, a to jak po osobní, tak i hokejové stránce.“

Po ročním působení v Lahti následoval odchod do Tappary Tampere, což je přední finský klub. Jak k tomu došlo?
„Když jsem končil v Lahti, vyměnili se tam v juniorce trenéři. Už se mnou nepočítali a právě v té chvíli přišla nabídka z Tappary. Je to výše postavený klub, ve Finsku pojem, tak jsem neváhal ani chvíli a následoval odchod právě do Tampere.“

Rovněž druhou sezonu ve Finsku se vám dařilo. Byl jste nejproduktivnějším bekem týmu, posbíral jste slušné body. Měl jste představu pokračovat dále na severu Evropy?
„Juniorská soutěž je tam hodně kvalitní, hráli proti mně i kluci z ročníku 1998. Hraje se tam velmi rychlý hokej, řada hráčů už prošla draftem do NHL. Hrál jsem přesilovky, oslabení a strávil na ledě spoustu času. S vytížením jsem byl nadmíru spokojen. Škoda, že sezona zůstala nedohrána. Přišel jiný trenér a měl jinou vizi. Tappara nemá problém koupit si tři, čtyři kvalitní reprezentanty. Dostat se tam do áčka je náročné. Chtěl jsem o něj zabojovat, ale vyvinulo se to jinak. Jsem rád, že se ozval Zlín sám a předložil mi nabídku.“

Odejít v sedmnácti letech do neznámého prostředí tisíce kilometrů od rodiny, přátel a kamarádů není zrovna lehké. Pomáhal vám někdo adaptovat se na život ve Skandinávii?
„Ze začátku jsem věděl, že tam nějakou dobu působil Zdeněk Sedlák. Bavil jsem se rovněž s gólmanem Dominikem Hrachovinou. Známe se od mala nejen z působení  v in line hokeji, naší tátové se dobře znají. Ale spoustu věcí jsem si zjistil sám, pár rad jsem dostal i od kluků v týmu. Po této stránce to bylo naprosto v pohodě.“

Ve Zlíně jste naskočil v den svých devatenáctých narozenin do suché přípravy extraligových Beranů. Je to velká změna jako junior trénovat se seniorským mužstvem?
„Jsem rád, že můžu s dospělými trénovat. Máme kvalitní tréninky a starší kluci jsou super. Hodně mi pomáhají a udělám všechno, abych si extraligu zahrál už letos.“

Trénujete už necelé dva týdny a vzhledem k vládním omezením kvůli koronavirové epidemie po skupinkách nebo individuálně. Jak vám tato příprava vyhovuje?
„Vůbec to nevadí, že jsme rozdělení na skupinky. Tréninky na sebe navazují, má to spád a beru to jako normální trénink. Připravujeme se pouze v menším počtu hráčů, ale brzy se to změní.“

Následující měsíce zabojujete o místo v extraligovém kádru mužů. Pokud to nevyjde, máte záložní variantu?
„Všechno se bude odvíjet podle léta. Je tam možnost hrát extraligu, pokud se to nepovede, zřejmě odejdu na hostování do první ligy. Záleží, jak se rozhodnou trenéři, ale hlavně na mé výkonnosti a předvedených výkonech. Věřím, že se mi bude dařit a uspěji.“

Trénoval jste v Lahti a v Tampere pár týdnů na ledě společně se seniory. Jaká to byla zkušenost?
„Především v Tappaře to byla velká škola. Finové vyhráli loni na Slovensku titul mistrů světa, jsou to úřadující šampioni. Pár výborných útočníků působí v Tampeře a dalo se od nich hodně odkoukat a naučit. Tři obránci jezdili v sezoně pravidelně na srazy nároďáků, hodně mi poradili, jsou to příjemní kluci.“

Váš otec má za sebou úspěšnou hráčskou kariéru. Byl na začátku vaším vzorem?
„Otec hrál velmi dobře hokej, působil i tady ve Zlíně. Samozřejmě byl v dětství můj vzor. Jako každý otec společně s mamkou mi hodně pomáhali. Hokej mě hodně bavil a už jako malý capart jsem chtěl být hokejistou.“

Na rozdíl od otce nastupujete v obraně. Netáhlo vás to střílet góly a hrát v útoku?
„Ještě první rok v mladším dorostu jsem hrál v útoku. Jednou jsme ale jeli na zápas do Vítkovic a měli jsme velkou marodku, řadu nemocných a zraněných obránců. Tehdejší trenér dorostu pan Tomáš Valášek za mnou přišel a řekl, že nastoupím v obraně. Tak jsem hrál a už jsem na beku zůstal.“

Na kterého ze žákovských a mládežnických trenérů nejvíce vzpomínáte?
„Nechci na někoho zapomenout. Všichni mi hodně pomohli v mém hokejovém růstu. Mají velkou zásluhu, že jsem se zlepšoval a všem děkuji.“

Jako doplňkový sport hrajete inline hokej, kde jste vloni získal v Barceloně juniorský titul mistra světa. Postavíte se letos na kolečkové brusle?
„Bohužel už před měsícem zrušili vzhledem k onemocnění COVID-19 domácí extraligu, letos se nehraje ani mistrovství světa. Samozřejmě mě to hodně mrzí, inlajny mám jako zpestření letní přípravy. Hrají se dva měsíce a hodně si to užijeme.“

Proč jste si vybral do nadcházející sezony dres s číslem 24?
„Rovněž v Tappaře jsem nosil na zádech čtyřiadvacítku a zalíbila se mi. Ve Zlíně jsem si myslel na pár čísel, ale ta byla vyřazena nebo již obsazena. Proto jsem zvolil číslo 24, ale nic extra s tím spojeno nemám.“

Od šestnácti let nastupujete pravidelně v mládežnických výběrech české reprezentace, hrál jste na prestižním Memoriálu Ivana Hlinky v Kanadě. Co to pro vás znamená?
„Je to pro mě velká čest obléknout národní dres, ale především velká zodpovědnost. Velmi rád jezdím na reprezentační srazy a těším se z každé pozvánky. V nadcházející sezoně chci zabojovat o start na juniorském mistrovství světa dvacítek v Kanadě. Je to parádní juniorská akce a každý by tam chtěl hrát.“  




Devatenáctiletý Jiří Suhrada (narozen 27. dubna 2001) je zlínský odchovanec, který odešel v sedmnácti letech během léta 2018 do Finska, kde hrál juniorskou soutěž nejdříve za Lahti Pelicans (na snímku) a poté v předním týmu Tappara Tampere. V loňské sezoně odehrál na severu Evropy celkem 55 zápasů s bilancí 23 kanadských bodů za 1 gól a 22 asistencí. Urostlý bek pravidelně nastupuje za reprezentační výběry mládežníků. Jeho otec Jiří (ročník 1969) oblékal na počátku devadesátých let dvě sezony dres zlínských Beranů, když odehrál v nejvyšší soutěži 75 zápasů, v nichž získal 31 bodů. V současnosti působí jako trenér u mládežnických celků Zlína.

Titulní foto: Ronald Hansen, Juniorský hokej